ZAN Eliška Salzerová : KONTEXT - analýza místa

Další částí pro POZNÁNÍ MÍSTA, KDE STAVÍME, jsme prováděli prái ve skupinách. Naše skupina se skládala z holčičí menšiny našeho ZANU. Každá jsme se zabývaly tématem, které nám bylo blízkké.

Mou částí z celkové analýzy bylo bádání o historii místa se souvislosí na nedalekou střelnici. Řekla bych, že se jedná o soupis zajímavého vývoje, kterým Kobylisy pošly. S místem mám také osobní konexe. V Ďáblicích v panelovém čtyřbloku bydleli po dobu mého dětství moji prarodiče, takže místo mám v malíku z dětské perspektivy. V Kobylisích u polikliniky Mazurské bydlí další část příbuzných. Mě se zde líbí a nevadilo by mi tady i bydlet. Párkrát jsem byla v lese běhat, v parku na procházce se sestřenicemi, v Selesiánském divadle jsem nespočetněkát tancovala. Místo nabyté pozitivní energií - nejspíš kvůli menhiru Bludníku, který zde najdeme.

Mým úkolem dále bylo sepsání SWOT analýzy, ale o teneto úkol jsme se podělily s celým naším týmem. Shrnutí zní: Kobylisy jsou skvělé místo k žití, kde je spoustu zelně,dobré dopravní spojení, občanská vybavenost a příjemná atmosféra. Takže ani paneláky nejsou z těch na které se socialisticky nadává.

Historie Kobylis

Původní název Kobylis zněl Kobolisy. - latinsky Cobolicz).

Nejstarší zmínky o osídlení dokládají nálezy z doby mladšího eneolitu. Zachovaly se o hroby z dob stěhování národů. První písemná zmínka o Kobylisích je z roku 1297. Do roku 1420 byly Kobylisy církevním majetkem. V tomto roce přešly do vlastnictví Pražanů, kteří je rozprodali soukromníkům. V 18. století bylo území dnešních Kobylis odlesněno. Kolem roku 1841 byly Kobylisy malou vesnicí, kterou obklopovaly sady, poli a pastviny. Čimický háj byl vysázen uměle a evidován jako lesní pozemek. V Kobylisích se v 19. století a na počátku 20. století těžil a zpracovával písek, nacházela se zde i cihelna. Tato činnost je dohledatelná i v topomynech: ulice Na pecích (v letech 1906–1925 V cihelně), Na přesypu, Na pískovně (Bohnice), zastávky autobusu Pískovna (dnes Čimický háj), Písečná.

V této době byly Kobylisy takovým předměstím Libně. To proto, že zde byly ubytováni hlavně dělníci, kteří pracovali v Libeňských továrnách. K Velké Praze byly Kobylisy připojeny v roce 1922 a začleněny do VIII. městského obvodu k Libni, tudíž jsou tradiční pražskou čtvrtí stejně jako Libeň, Žižkov či Karlín. Jejich území se ale postupem doby značně zvětšovalo. Především při prvním rozšíření Prahy v roce 1951, kdy k nim byla připojena stavebně související zástavba (do té doby ďáblické čtvrtě) Pod Ládvím/Nové Ďáblice. V roce 1968 k nim byla připojena severovýchodní část ďáblického území. Dnes zde na ploše 3,23 kilometrů čtverečních žije 27.000 obyvatel.

Kobylisy jsou v podvědomí lidí spojeny především s obdobím německé okupace. V 1890 zde byla zřízena střelnice. Najdeme ji mezi panelovými domy a ulicemi Žernosecká a Čumpelíkova, v obdélníkovém prostoru uzavřeném náspy.

Původně sloužila pro výcvik pěchoty. Po 1. světové byla využívaná pro nácvik pěveckých sborů, Sokola i jako konírna. V letech 1939–1945, sloužila střelnice k represivním popravám. V severní části střelnice zřídila hromadné popraviště. V té době měřila střelnice po obvodu 5 000 metrů a její délka byla 1 100 metrů. Od okolního světa byla izolována ostnatým drátem. Ve vzdálených rodinných domech nesměl nikdo v době od 18 do 6 hodin opouštět byt ani otevírat okna.

Nejvíce poprav proběhlo v prostorách střelnice po atentátu na Reinharda Heydricha. (Od 30. května do 3. července 1942 zde bylo prokazatelně popraveno 539 lidí.) Dne 7. května 1945, zastřelila popravčí četa vojáků před vchodem do střelnice trojici obyvatel Kobylis. Po druhé světové válce přešla střelnice pod správu Posádkového velitelství v Praze. Několik let byla znovu používána pro cvičnou střelbu. V 50. letech přestala vyhovovat účelům moderní armády. Do poloviny roku 1968, sloužila Armádnímu filmu.

Architekturu areálu s valy a dekorativní branou vytvořili ing. arch. L. Todl a J. Polák. Celé místo památníku, a to včetně plastiky, bylo dne 28.02.1978 prohlášeno usnesením české vlády za národní kulturní památku.